I když si to neradi přiznáváme, všichni občas sdílíme drby o druhých lidech. Buďte upřímní, pomlouvali jste dnes? Nebo jste alespoň zaujatě vyslechli nějakou pomluvu? Není třeba se stydět, protože to zkrátka dělají ženy, muži a od určitého věku i děti. Co tím vlastně sledujeme?

Podle různých studií se až dvě třetiny našich rozhovorů týkají lidí, kteří u nich nejsou přítomni. Mluvíme o druhých bez jejich vědomí nejenom v soukromé, ale v pracovní sféře.

Odkud se drby vzaly

Drby nejsou v žádném případě vynálezem moderní doby. Pojem „drby“ ve skutečnosti vznikl už ve středověku, kdy se ženy z vesnice potkávaly ve veřejných prádelnách, kde se nejenom pralo, ale probíraly i poslední drby. A někde tady vzniklo i úsloví „praní špinavého prádla.“

Co nám drby přinášejí

Na první pohled to vypadá, jako bychom nedali na člověka, o kterém klábosíme, dopustit. Komentujeme jeho skvělý vzhled, nové auto, kariérní postup. I když o něm vlastně neříkáme nic ošklivého, mezi klevetícími kolegy vytváříme jakousi pospolitost, pocit jednoty v tom, že si o něm všichni myslíme to samé.

Klevetění jako duševní hygiena?

Přesně tak. Když mluvíme v práci o tom, proč byl povýšen jiný kolega a ne my nebo že naše poslední rande připomínalo spíš katastrofu než schůzku, hledáme nějaký záchytný bod, proč se to stalo právě tak. Místo toho, abychom se utápěli v sebelítosti, potřebujeme zkrátka ze sebe dostat nespravedlnost a vlastně ji tak trochu hodit na někoho dalšího. Ono se nám totiž pak uleví, ať to zní, jak chce ošklivě…

Do jaké míry je dovoleno drbat, klevetit, pomlouvat

Stejně jako v čemkoli ostatním jde o správné dávkování. Příliš mnoho drbů se velmi snadno promění v negativní, v extrémních případech až šikanózní záležitost se škodlivými vedlejšími účinky. K nalezení vhodné míry mohou pomoci tři body:
1. Je pravda, co říkáme?
2. Je to vhodné?
3. Je to opravdu nutné?
Je nejspíš jasné, že takto by z rozhovoru moc nezbylo. Zejména, pokud se zeptáte sami sebe, líbilo by se mi, kdyby mě také pomlouvali? Zejména v dnešní době bychom měli s informacemi zacházet opatrně, a to obzvlášť v případě sociálních médií, které s sebou nesou riziko šíření drbů jako požár. Kolegové v kanceláři na historky o druhých v určitém okamžiku zapomenou, ovšem nikoli internet. Zejména lživé informace jsou navíc trestné, při naplnění podmínek trestního zákoníku, a poměrně dobře dohledatelné.

Na drby se ctí

Přesvědčovat lidi, aby přestali pomlouvat, je jako hrách na stěnu házet. Řešením je tedy nejenom vytyčení jasných hranic, ale i to, že drby využijeme pozitivně. Třeba k šíření dobrých zpráv. Klevetit se navíc dá o všem možném, o věcech, místech, situacích, anebo třeba o sobě…

Text: Julie Čermáková
Foto: Freepik, Freepik.com

Komentáře