Všichni máme určité návyky, na které jsme zvyklí. Takže nás vlastně ani nenapadne, že nám v důsledku mohou ubližovat. Zkuste se zamyslet nad svými trápeními a možná přijdete na to, že si vlastně řadu z nich způsobujete sami.
Návod na šťastný a spokojený život neexistuje. Ten si píšeme my sami. Třeba i s pomocí různých návyků. Některé z nich považujeme za přínosné, jiných se snažíme zbavit. Přitom to může být naopak…
Život v minulosti
Jak lidé stárnou, tím více jich má tendenci žít v minulosti. Není to nic divného, protože často nám minulost může připadat lepší než přítomnost. Ve výsledku se pak přestáváme orientovat v současnosti a začínáme se cítit nešťastní. Jenže minulost nevrátíme a takovými návyky spíš promarníme čas a energii, které bychom mohli použít na život „tady a teď“.
Návyky neřešitelného
Některé věci jsou takové, jaké jsou. Zkrátka je nezměníme, protože to nejde. Nač se tedy trápit otázkami typu: Proč musíme zemřít? Proč stárneme? Proč je ten a ten člověk tak bezohledný? Jaké by to bylo narodit se a žít někde u moře? Svět je ale zkrátka už takový, jaký je. K některým věcem se dá snadno najít vysvětlení. Například, tím že jednou budeme muset zemřít, se budou moci narodit další lidé, takže smrt je vlastně potřebná. Věci, které se nedají rozumně vysvětlit, bychom ale měli pro vlastní dobro pustit z hlavy.
Žijete v budoucnosti
Tyhle návyky plánování a teoretizování o tom, co bude, by měly být trestné. A to už z podstaty faktu, že vždycky všechno dopadne jinak, než jsme si vysnili. Je určitě dobré mít nějakou rámcovou představu o tom, co budeme dělat za deset, patnáct let. Ale trápit se starostmi z toho, co nás čeká třeba příští měsíc, je zbytečné. Jakmile se děj začne odehrávat, je už v přítomnosti a vyřešit ho musíme tak jako tak. Navíc, to, čeho se děsíme, obvykle není tak špatné, anebo z dané situace vyjdeme lépe, než jsme čekali. A tam, kde jsme vše naplánovali do posledního detailu, nakonec musíme improvizovat. Samozřejmě je nepříjemné, že se nemůžeme vždycky připravit na všechno. Ale dobrá zpráva je, že ani nemusíme. Pochopit tohle je osvobozující šance a možnost naučit se žít v přítomnosti.
Hloupé návyky poměřování s druhými
Jsme sociálně založení, což je jedna z našich nejsilnějších stránek. Potřebujeme zpětnou vazbu od ostatních. Srovnání nám umožňuje orientaci v životě i profesi a nabízí změnu perspektivy. Hodně se toho také naučíme pouhým napodobováním. Jenže i takové chování má své hranice. Jako dospělí bychom už tak měli chápat, že se musíme především rozhodovat sami za sebe. Je důležité žít podle sebe a nikoli podle druhých, byť se to třeba někomu nemusí líbit. Jestli si tak budeme připadat šťastnější, je to správná volba, i se všemi jejími důsledky.
Dramatický umělec
Někteří lidé rádi rozbírají různé situace, věci, události takovým způsobem, až je vlastně dramatizují a udělají z nich frašku. Nikdy bychom však neměli zapomínat, že většina z toho, co se nám jeví jako konec světa, není vůbec konec světa. Ani globální krize, která se dotýká každého, není konec světa. Jsou věci, které zkrátka nevyřešíme, a tak je zbytečné, abychom jim místo dostačující jedné věty věnovali hodinový monolog.