Zklamání jsou součástí života. Proto je třeba s nimi počítat. Neznamená to ale, že bychom se jim měli poddávat. Pár následujících faktorů vám pomůže zklamání ustát, aniž byste se přitom museli vzdávat naděje.
Porážka, neúspěch, zklamání. Pokud život opravdu prožíváme a nikoli přežíváme, dříve nebo později se nám takové věci přihodí. Protože jen ten, kdo přijímá výzvy, může prohrát a selhávají pouze ti, kteří se nebojí posouvat své hranice. Zklamáni bývají lidé, kteří něčemu nebo někomu důvěřují. Před tím vším bychom se mohli chránit tím, že se ukryjeme do své komfortní zóny, kde je klid a bezpečí. Jenže pak bychom se museli obejít bez spousty věcí, které dělají život krásným, tedy hlubokých citů, opravdové lásky, skutečného štěstí, úspěchů, svobody…
Zklamání ale nemusí být tak děsivé, pokud víte, jak se s ním správně vypořádat. Zkuste to například s pomocí následujících myšlenek:
Nemohu ovládat všechno. A to je dobře
Kdybychom mohli ovládat všechno a všechny, asi bychom nikdy nebyli zklamaní, protože pak by všechno a všichni tančili, jak my bychom pískali. Ale jak vyčerpávající by bylo držet všechny provázky v ruce a být zodpovědný za chování druhých lidí? A co kdyby se stalo něco špatného? Vina by samozřejmě padla na nás. Takže když se to vezme kolem a kolem, vlastně dává smysl, že většinu věcí kolem sebe nemůžeme ovládat, protože se tak zbavujeme velkého břemene odpovědnosti. Skutečnost, že kvůli tomu musíme přijmout pár zklamání, je nejspíš fér.
Každý dělá chyby
Pravděpodobně nikdo nikdy neudělá nic, čím by vás záměrně zklamal. Za většinou zklamání tak obvykle stojí přehlédnutí, selhání, slabosti a chyby. A nikdo před tím není v bezpečí. Každému z nás se může stát, že zklameme ostatní, aniž bychom to chtěli nebo si uvědomovali. Někdy nám to potom vlastně ani není líto, jelikož si své chování ve skutečnosti neuvědomujeme. Proto je třeba mít na paměti, že důvěřovat někomu neznamená od něj očekávat bezchybnost a dokonalost.
Nemusím vždy všemu rozumět
Zklamání často pramení z toho, že jsme předem něco nebo někoho hodnotili jinak, než to pak ve skutečnosti dopadlo. Kvůli zklamání máme následně pocit, že už světu nerozumíme a pochybujeme i sami o sobě. Jenže fakt, že jsme se zmýlili, nepochopili, rozhodně není žádné drama. Většinu života stejně nikdo nechápe. Věci, které se dějí teď, nám mohou připadat nespravedlivé. Jenže až po letech nám dojde, k čemu byly dobré. Takže místo lamentování bude nakonec lepší si dát třeba kousek něco sladkého. Na nervy…
Ostatní prožívají věci jinak než já
Možná to zní hloupě, ale co je pro vás zklamáním, může být pro někoho pozitivní. Pokud vás například kamarádi odmítnou, protože si chtějí udělat čas pro sebe, jste pravděpodobně zklamaní. Na druhou stranu oni mají tolik vytoužený klid. Všichni jsme malí egoisté s velmi omezeným rozhledem a různými potřebami, které do sebe často narážejí. Stejně jako si nikdo pro vás záměně neplánuje zklamání, nikdo nepovažuje za svůj primární životní úkol chránit vás před zklamáním. Když se to vezme kolem a kolem, je to vlastně kompliment vám i vaší nezávislosti.
Zklamání překonám
Čas rány neléčí, ale můžete se vyléčit tím, že si dáte čas. Zkratové reakce typu „od nynějška už nikomu nevěřím“ v nás mohou rychle vzbudit pocit, že máme za sebou zklamání. Obvykle však ránu nezahojí, pouze utlumí bolest. Opět to není nezbytně nutné, protože všichni sneseme víc, než si myslíme. Částečně máme tendenci dávat bolesti větší prostor a smysl, než si zaslouží. Buď tím, že se jí snažíme v první řadě vyhýbat, nebo ji potlačujeme, případně si v ní hovíme. Správně je to ale tak, že můžeme být chvíli zraněni a cítit bolest, ovšem taková situace nás nesmí ničit. Takže místo toho, abyste se rozhodli už nevěřit ostatním lidem, poté, co vás někdo zklamal, je lepší začít pořádně důvěřovat sobě a své vnitřní síle – protože pak vás to zaručeně přejde. Stejně jako minule, příště a za čas…