Heslo sametové revoluce „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!“ podle autora opět nabývá na významu. Po letech, kdy se veřejnost soustředila především na to, zda vlády zvládají běžné agendy, se do centra pozornosti vrací otázka podoby demokracie a hodnot, které ji mají udržet.
Podle Erika Taberyho přispívalo k relativní stabilitě i to, že Západ byl jednotný a hodnotově ukotvený a že většina významných aktérů české politiky k němu chtěla patřit. Jako období, kdy se s podobou demokracie zápasilo, text jmenuje opoziční smlouvu ODS s ČSSD a vládu Andreje Babiše v kombinaci s prezidentem Milošem Zemanem.
Tabery dále upozorňuje, že strany usilující nyní o vládu mají podle něj nejslabší vazbu k odkazu 17. listopadu 1989 za uplynulých šestatřicet let. Ve vedení připravované trojkoalice ani mezi adepty na ministerská křesla se podle něj nikdo nepodílel na revoluci; jedním z důvodů jsou věkové poměry aktérů. Revoluce je pro autora spojena s Václavem Havlem, návratem do Evropy, snahou o slušnost, odpojením od Moskvy a zlepšením životního prostředí.
Text popisuje také konkrétní obavy z personálních nominací: ministrem zahraničí má být podle něj osoba, která hajlovala a publikovala rasistické statusy; ministrem životního prostředí prý má být jeho přítel, který popírá klimatickou změnu a mluví o „zelené krvi“; předsedou sněmovny se stal politik charakterizovaný jako obchodník se strachem a šířitel nenávisti vůči menšinám, který chce vystoupit z NATO a EU; premiérem má být muž, jenž je ve střetu zájmů a kterého podle Taberyho pravděpodobně čeká odsuzující verdikt za spáchání dvou trestných činů.
Autor připomíná, že dřívější politické kauzy vedly k přijetí politické odpovědnosti: po kauze Dozimetr odstoupil Petr Gazdík, po bitcoinové aféře rezignoval Pavel Blažek; policie se kauzami zabývá a u Dozimetru už probíhá soud.
