Americký prezident Donald Trump v posledních měsících opakovaně mluvil o Grónsku jako o území, které by Spojené státy mohly „získat“. Řekl mimo jiné: „S Grónskem něco uděláme, ať se jim to líbí, nebo ne,“ a naznačil, že by s Dánskem rád uzavřel dohodu. Bílý dům uvedl, že použití armády je jednou z možností; prezident a lidé z jeho okolí ale odmítli upřesnit, zda to skutečně znamená ozbrojený zásah.
Podle Seznam Zpráv je tak na stole bezprecedentní právní i politická otázka: co se stane, pokud by jeden člen NATO zaútočil na druhý a jaké mechanismy kolektivní obrany by byly k dispozici. Existuje přitom několik úrovní, na které by se Dánsko mohlo obrátit.
Mezi Dánskem a Spojenými státy platí obranná dohoda z roku 1951, aktualizovaná v roce 2004; jde o exekutivní dohodu, z níž by americký prezident potenciálně mohl odstoupit vlastním podpisem. Naopak členské vystoupení z NATO vyžaduje podle amerického práva souhlas Kongresu či Senátu, což prezidentovi samo o sobě neumožňuje jednolitě jednat.
Dánsko v uplynulém roce posílilo obranu Grónska: nakoupilo arktické hlídkové lodě, hlídková letadla, drony dlouhého doletu, vylepšilo radary, zřídilo arktické velitelství v Nuuku a rozšířilo speciální jednotky i cvičení. Vojenská převaha Spojených států je nicméně zřejmá, což by případnou obranu Dánska proti Washingtonu muselo stavět na podpoře spojenců.
Právně je klíčová otázka použití článku 5 Severoatlantické smlouvy. Článek 6 stanoví, že kolektivní sebeobrana se vztahuje i na ostrovy v severoatlantickém prostoru položené severně od obratníku Raka, tedy na Grónsko. Právníci se však neshodnou, zda je článek 5 určen pro vnější hrozby, nebo zda může být aktivován i proti jednání jednoho člena vůči jinému. Graham Butler upozorňuje na rozdíl mezi žádostí o pomoc Alianci a žádostí o pomoc jednotlivým státům; Aurel Sari naopak připomíná, že doslovné znění článku 5 nebrání vzájemné aplikaci.
Další možnost představuje unijní nástroj kolektivní obrany podle článku 42(7 Smlouvy o EU), který zavazuje členské státy k pomoci „všemi prostředky“. Ten se vztahuje na většinu evropských zemí, kromě států s výjimkou v bezpečnostní a obranné politice. V praxi by Dánsko mohlo hledat pomoc ad hoc u těch členských států NATO či EU, které by uznaly vznik ozbrojeného útoku.
