Libuše Geprtová byla herečka, jejíž vzhled přitahoval pozornost už na první pohled. Vlasy nosila pečlivě stažené dozadu s pěšinkou uprostřed a její pohled působil vzdáleně, jako pohled bohyň. Takový výraz naznačoval sílu i nezávislost; kdyby se u nás točil Vinnetou, připadala by si podle některých pro tu roli jako stvořená. V českém filmovém prostředí ale hrála spíš jiné ženské typy.
Ve filmovém zpracování z roku 1971 získala Geprtová roli, která jí zůstala v povědomí diváků nejvíce. Ztvárnila bláznivou Viktorku, postavu, která žije uzavřená ve svém vlastním světě a působí jako přírodní divošenka. Ta role se stala jejím nejslavnějším výkonem a často si ji lidé spojují právě s jejím jménem.
Viktorka je charakterizovaná jako postava žijící vnitřně uzavřená, blížící se svému vlastnímu dramatu, a právě tohle Geprtová podle dobových ohlasů sehrála velmi přesvědčivě. Její schopnost postavu provést byla připisována i tomu, že k roli dokázala najít citové východisko a porozumění rozervanému nitru, které Viktorka měla.
Nad výrazem a rolí herečky se vznáší i těžší motivy. Přestože byla vnímaná jako krásná, nezávislá a divoká, v osobním životě ji později stihlo to, co text popisuje jako rodinné prokletí. Text neuvádí bližší podrobnosti o povaze tohoto osudu ani o jeho důsledcích, zmiňuje pouze, že taková stopa v její rodině existovala.
Geprtová tak zůstává v paměti diváků hlavně díky jedné výrazné filmové roli a specifickému hereckému typu. Role Viktorky z roku 1971 je tím, co diváci nejčastěji zmiňují, když se dnes na její kariéru vzpomíná.
