V posledních letech do českého profesionálního fotbalu vstoupila řada nových investorů, často miliardářů. Někteří ihned spouštějí drahé nákupy hráčů, jiní preferují pomalejší, infrastrukturně orientovaný přístup — budování akademií, tréninkových areálů a modernizaci stadionů. Rozdíly v strategiích určují, kam kluby směřují.
Podle Jana Morávka je zajímavým příkladem Augsburg, jehož růst dobře ilustruje, jak lze peníze využívat dlouhodobě a stabilně. Když autor do klubu přicházel v sezoně 2011/12, měl obrat 35 milionů eur; dnes klub vykazuje obrat kolem 150 milionů eur a čistý zisk přibližně 18 milionů eur. Kromě stabilních televizních příjmů se na bilanci podepsaly i úspěšné přestupy.
Konkrétní transfery ukazují, jak funguje rozumná přestupová politika: Ermedin Demirović přišel z Freiburgu za 2,3 milionu eur a po dvou letech odešel do Stuttgartu za 23 milionů eur. Arne Engels přišel z Club NXT za 100 tisíc eur a do roka ho koupil Celtic za 13 milionů eur. Franjo Ivanović, který v Augsburgu nedostal šanci v Bundeslize, dnes hraje v Benfice, která za něj zaplatila Unionu SG přes 20 milionů eur. Klub si zřídil funkční scouting a drží se cenových relací bez přestřelování.
Augsburg také investoval do infrastruktury: nový stadion postavený v roce 2009 stál zhruba 45 milionů eur a dnes je splacený. Klub nemá dluhy a mohl tak například rozdělit mezi zaměstnance bonusy v celkové výši milion eur. Akademie nabízí ubytování pro zhruba 20 hráčů a kolem stadionu jsou vyhřívané tréninkové plochy—prostředí, které dříve chybělo.
V českém prostředí jsou podle textu kluby, které si zvolily podobnou cestu. Liberec pod vedením Karla Kanii obsadil klíčové pozice zkušenými lidmi jako Jan Nezmar nebo Theo Gebre Selassie a buduje skauting, z něhož vzejdou kvalitní prodeje (Ange N’Guessan, Ermin Mahmič). Teplice staví akademii, opravují stadion a zakládají analytické oddělení. Plzeň se za patnáct let vypracovala mezi špičku bez miliardářů, a teď se očekává, jaký vliv přinese kapitál Pavla Strnada.
