Představena vesnice v nastudování Farářova konce působí jako bezčasý prostor, kde lidé žijí podle dávno vyprázdněných rituálů. Přijetí faráře do komunity funguje jako impulz, který donutí jednotlivé postavy přehodnotit dosavadní způsoby života. Tato změna však v inscenaci ztrácí část svého kontextu, který v původním textu stál na ostrém protikladu mezi vírou a politickou represí.
Divadelní adaptaci připravily Ilona Smejkalová a Jan Mikulášek, režie se ujal Jan Mikulášek. Scénu navrhl Dragan Stojčevski, kostýmy vytvořila Kateřina Štefková. Premiéra proběhla 27. listopadu v Národním divadle v Praze.
Právě zmenšení nebo vypuštění politického tlaku způsobuje, že postava Kantora ztrácí velkou část motivace. V takovém nastavení nemá herec Igor Orozovič příliš prostoru, na kterém by mohl stavět výrazný herecký oblouk, a zvýraznění Kantorovy homosexuality situaci podle inscenace nedokáže dorovnat.
Jiný je také způsob, jakým inscenace uzavírá příběh: v této verzi je Kostelník nakonec sražen k zemi samotnou vesnickou komunitou, která ho dříve vyzdvihovala. Takové vyznění stojí v rozporu s duchem Škvoreckého předlohy.
Na straně režie a vizuálního řešení lze ocenit hravé, zcizující vyprávění připomínající kramářské písně, které inscenaci dodává jevištní půvab i komičtější momenty. Ozvláštněním jsou prostřihy do předtočených anket, v nichž starší lidé i děti mluví o podobě současného ateismu.
Nejvýraznějším přínosem zůstává silný příběh faráře Kostelníka a jeho zpracování v lidsky prožitém a herecky přesvědčivém podání Šimona Krupy. Celkově inscenace ukazuje kombinaci kvalitních hereckých výkonů, inscenační hravosti a námětových posunů, které mění některé aspekty předlohy.
