Iva Janžurová zůstává herečkou, která kombinuje talent, energii a humor bez ohledu na věk. Vedle loňské nominace na Českého lva zůstávají u ní silné vzpomínky na desítky rolí i ona pověstná schopnost rozesmát publikum. Soška, kterou nedávno obdržela, ji překvapila svou váhou i symbolikou — má připomínat obraz zpěvačky Emy Destinnové, která je součástí znaku pardubického divadla, a Janžurová ji teď uchovává mezi dalšími oceněními ve svém obývacím pokoji.
V rozhovoru pro Český rozhlas popsala, že první „těžká“ cena pro ni byla filmový Lev. Vzpomíná na okamžiky, kdy jí ocenění nosili kolegové na oslavy, a zmiňuje i drobné obavy z toho, aby soška při umisťování doma nespadla — vnuk jí ji prý nedávno dával na skříň a ona ho varovala, aby ji položil bezpečně.
Smích je pro Janžurovou klíčovým nástrojem role. Popisuje, jak se jí jednou podařilo „vydobýt“ specifický smích do telefonu s režisérem Zdeňkem Podskalským, čímž nabídku na jinou roli u Vojtěcha Jasného nakonec ztratila. Přesto takové situace považuje za příležitost k zachování kolegiálních vztahů; když o roli přijde, přeje ji herečce, která ji převezme.
Dokáže si i odpustit směs disciplíny a humoru před živým publikem. U spolupráce s Felixem Holzmannem přiznává, že byla nadšená a současně se musela ovládat, aby se nesmála. Natáčelo se s publikem, proto si připravila i „tahák“ na pultíku, aby se textově neztratila. Mašli na hlavě prý vymyslela sama; tato péče o kostým je zvykem, který převzala od Miroslava Sováka.
Herečka zmiňuje i nedávné zdravotní potíže, které ji připravily o účinkování v seriálu Buldok na Nově; roli Sabinky pak navrhla kolegyni Hance Tesařové z Národního divadla, která ji přijala s radostí. Janžurová tak popisuje své přístupy k rolím: cení si divadelního smíchu, pečlivě pracuje na postavách a snaží se udržovat vstřícné vztahy s kolegy.
