Karel Šíp, osmdesátiletý moderátor pořadu Všechnopárty, v rozhovorech a vzpomínkách otevírá bolestné kapitoly ze svého povinného vojenského výcviku. Popisuje, že v přijímači se setkal s ostrou šikanou a s lidmi, kteří si na něj zasedli bez zjevného důvodu, a přibližuje také tragický osud jednoho ze svých hudebních kolegů.
Tyto vzpomínky podrobně rozvádí v knize Čekání na smích. Šíp v ní píše, že v přízemí, kde byl umístěn při nástupu, vládli „mazáci“ — starší vojáci, kteří se chovali primitivně a utlačovali nováčky. Zmiňuje konkrétní muže, kterého označil jako slévače, a popisuje, že se vůči němu choval zvlášť krutě poté, co v jeho vojenské knížce stálo povolání „Československá televize“.
Ilustruje to několika příklady z každodenního života v kasárnách. Jednou prý ten muž rozhrnul na chodbě vojenské vločkové mýdlo a polil ho vodou, čímž Šípovi přikázal mýt chodbu tak, aby dlaždičky „blejskaly“. Když úklid nedopadl podle představ řídícího, trestem bylo stát u kamen v rohu cimry několik hodin nehnutě, zatímco dotyčný seděl, sundal kanady a díval se na něj.
Vedle vlastních zkušeností popisuje Šíp i smutný příběh z výcviku. Jedním z mladších vojáků byl z Brna pianista Petr Kožíšek, který s kapelou občas hrával. Na něj se podle Šípa „mazáci“ tak zlobně zaměřili, že po návratu domů na Vánoce spáchal sebevraždu.
Kromě vážných vzpomínek článek zmiňuje i osobní událost z poslední doby — oslavu Šípových osmdesátin, která proběhla během plavby po Vltavě. Text přináší svědectví o tom, jaké dopady měly na něj i na okolí zážitky z vojny a zmiňuje jména a události bez doplňujících komentářů.
