Libuše Geprtová si v jednom z nejznámějších filmových zpracování klasické české prózy zahrála postavu, která se stala ústředním bodem její herecké pozice. V roce 1971 získala roli bláznivé Viktorky ve filmovém zpracování knihy Babička; postava žije podle textu uvězněná ve svém vlastním světě a právě ta podoba se stala výraznou součástí hereččiny filmografie.
V jednom z popisů jejího vzhledu se zmiňuje, že nosila pečlivě stažené vlasy s pínkou uprostřed a pohled, který byl přirovnán k pohledu „nepřístupné bohyně“. V textu se také objevuje přirovnání, že kdyby se u nás natáčel Vinnetou, mohla by dostat roli indiánky; ve zmíněném případě však šlo o adaptaci Babičky a její postava tak vystupuje jako přirozená „divoženka“ ve venkovském kontextu.
Podle webu iDNES.cz se role bláznivé Viktorky z roku 1971 stala jejím nejslavnějším výkonem. Postava je v popisu charakterizována jako někdo, kdo žije odděleně od okolního světa, a právě tato vnitřní izolace je v textu zdůrazněna.
V materiálu jsou také zmíněny obrazové záznamy k tématu; byly zveřejněny fotografie, které zachycují podobu herečky v této éře a vzhled její filmové postavy. Tyto snímky doplňují slovní popis účesu a výrazu, které se pojí s rolí Viktorky.
Text, z něhož je převyprávěno, zdůrazňuje, že právě spojení hereckého výrazu a vnitřního rozporu postavy udělalo roli výraznou součástí Geprtové hereckého odkazu.
