Post ministra kultury se v české politice často používá jako kompenzační pozice při rozdělování resortů v koalicích. Když strana neuspěje při obsazení vlivnějších postů, získá kulturu. Tenhle přístup opomíjí fakt, že ministerstvo kultury řeší klíčovou agendu měnících se médií i regulaci na národní a unijní úrovni, a že resort tak nemůže vést amatér.
Po volbách vláda Petra Fialy zpočátku popírala potřebu zvyšování televizních a rozhlasových poplatků. Ministr Martin Baxa ještě v polovině roku 2022 trval na tom, že poplatky nebudou růst, později však otočil. Ten obrat ministerstvo nedokázalo srozumitelně vysvětlit opozici, soukromému sektoru ani veřejnosti. Baxa byl přesto vnímán jako kompetentnější než současný ministr Oto Klempíř (za Motoristy).
Klempíř za poslední období několikrát změnil postoj k poplatkům. Nejdříve považoval média veřejné služby za důležitá a sazby za nezbytné, aby se později koalice ANO, SPD a Motoristé dohodla na rušení poplatků od 1. ledna 2027. Zatímco nejtvrdší prosazovatelé zrušení byli v SPD a tato změna je i součástí programu ANO, Motoristé byli vůči rušení méně náchylní. Nikdo z koaličních partnerů však nepředložil konkrétní plán, jak zajistit stabilní financování obou institucí po skončení poplatků.
Nabízená řešení zahrnují i návrhy typu dobrovolných příspěvků, které však podle kritiků nesplňují požadavky řádného hospodaření. Klempíř v jednom okamžiku zastával názor, že nezávislost České televize a Českého rozhlasu zajistí spíše „odvaha managementu“ než poplatky, přičemž stabilní financování je přitom základní předpoklad pro fungující vedení.
Debata o poplatcích od roku 2022 otevřela i širší téma zastaralosti mediálních zákonů a potřeby jejich renovace. Zvýšení poplatků proběhlo, ale místo komplexní legislativní rekonstrukce vznikla memoranda o rozvoji na příštích pět let, o nichž je mezi veřejností malá znalost. Politická motivace rušení poplatků byla v textu rovněž srovnána s příklady ze Slovenska, Francie či Švédska, kde změny financování médií měly různé následky.
Navzdory kritice ukazují data, že veřejnost v krizích hledá důvěryhodné zpravodajství a obě instituce dlouhodobě konkurují privátním hráčům v sledovanosti a poslechovosti. Otázkou zůstává, jakou podobu financování i nezávislosti médií zvolí současná vláda.
