Aleš Valenta, olympijský vítěz v akrobatických skocích na lyžích ze Salt Lake City 2002, říká, že se neusazuje v minulosti: je muž přítomnosti a budoucnosti. Celkově zažil tři olympiády – Nagano, Salt Lake City a Turín – a porovnává, jak se lišilo prostředí olympijských vesnic a organizace.
V rozhovoru pro Audiosvět Českého rozhlasu Valenta vzpomíná, že Nagano nabídlo pravý olympijský zážitek díky setkávání s jinými sportovci a možnostem sledovat jiné disciplíny. Salt Lake City bylo podle něj také fajn, i když s menším volným časem, zatímco Turín považuje za nejhorší z hlediska soustředění sportovců kvůli rozptýlení po severní Itálii.
Proč po 24 letech od Salt Lake City nevzešel další Valenta nebo Valentová? Valenta vysvětluje, že akrobatické lyžování je složitá disciplína a v době jeho vrcholu chyběla infrastruktura — trenéři i kluby — aby se rostoucí zájem přeměnil v dlouhodobý systém výchovy talentů. Přesto vidí náznaky zlepšení.
Jako trenér se zaměřuje na kontrolu těla u mladých skokanů. Na trampolíně mu nejde o to, aby někdo hned předváděl dvojitá salta nebo „bláznivé“ věci, ale o to, aby měl sportovec přehled a kontrolu nad tělem. V současných juniorských reprezentacích jsou podle něj převážně bývalí gymnasti, což považuje za ideální výchozí základ — gymnastika i atletika prý dětem dávají obratnost, vytrvalost a kondici, které se později uplatní ve freestylu.
Valenta popisuje i konkrétní posily týmu: Adéla Měrková je z jeho „líhně“ a drží rekordy, zatímco Nikolas Novák přišel z americké reprezentace. Jeho čeští rodiče požádali o možnost, aby mohl startovat za Česko; Valenta ho přijal, tým mu poskytuje finanční a organizační podporu a jeho otec je trenérem. Novák skáče nejvyšší obtížnost, avšak podle Valenty jeho ambice nevedou nutně k umístěním v první desítce světa.
Původ Valenty sahá do Šumperka, kde fungoval silný oddíl akrobatického lyžování a letní areál pro skoky do vody. Poté, co dostal nabídku trénovat ve Vídni, přestěhoval se přes Bratislavu, dojížděl na kole do Vídně, pracoval a postupně se propracoval až do Švýcarska. První salto mu utkvělo v paměti: stál na kývajícím se můstku v Šumperku, trenér mu řekl „Jeď a skoč“, a po několika úrazech zápěstí při prvních sněžných skocích přišlo zkušenostní učení. O vzniku proslulého trojného salta s pěti vruty hovoří podrobněji právě v onom rozhovoru.
