Robert Vano zachovává pevný denní rituál: nejdřív si prý „nafotí“ 72 snímků, pak si dá kafe a cigaretu. Tu povinnost si uložil z mládí jako jakousi praxi a pověrčivý zvyk zároveň — když to neudělá, bojí se trestu „shora“. Díky digitálnímu foťáku si v posteli cvakne sérii snímků, třeba zkřížené nohy, aby měl práci hotovou.
Vano má v Praze velkou kolážovitá výstavu v Tančícím domě, která byla prodloužena. Expozice vede prý z New Yorku přes Milán a Paříž až do Prahy. Výběr exponátů tentokrát nechal na mladších kurátorech; sám přiznává, že by tam dal jiné snímky a že se na vlastní výstavu těžko dívá, ale přijímá, že mladí autoritu jeho tvorby přetřídili jinak a návštěvníci ji chválí. V rozhovoru s Lucií Výbornou mluvil o tom, proč dal mladým prostor při výběru a jak prožívá, že výstava láká lidi.
Vano odešel z Československa v 60. letech. O něco více než třicet let poté opustil New York a vrátil se do Prahy — původně jen na návštěvu matky po třiceti letech, nakonec mu tu nabídli práci kreativního ředitele časopisu Elle a plánovaná dvouletá pauza se protáhla. V New Yorku řešil jazyk i ubytování, tehdy uměl podle svých slov jen dvě anglická slova: „Yellow Submarine“. Vše, co v Americe zanechal, dal do depozitářů a nechal to tam prodlužovat.
Vzpomínky na šedesátky v New Yorku jsou intenzivní: Vano popisuje šok z otevřených projevů svobody v East Village a následné potlačení hippies hnutí — diskotéky, vstupenky s fotografiemi a dohled, který měnil podobu hnutí. V rozhovoru se dotýkal i proměn módní fotografie a zmínky o šéfce připomínající postavu z filmu Ďábel nosí Pradu.
