Výzkumníci znovu ověřovali, zda lidé se zkušeností opuštění vlastního těla dokážou vnímat předmět, který je ukrytý v jiné místnosti. Pokus vedla neurovědkyně Marina Weilerová z Virginské univerzity a zapojilo se do něj 21 zkušených praktikujících. Účastníci měli během 60 až 90 minut popsat náhodně vybraný obrázek zobrazený na notebooku. Počítač se nacházel v uzavřené místnosti, obrazovka směřovala ke zdi a účastníci k ní neměli žádný přímý přístup. Výsledky experimentu byly zveřejněny 20. září 2026.
Test měl ověřit, zda lze během zážitku mimo tělo získat informace mimo dosah běžných smyslů. ScienceAlert uvedl, že žádný z 21 účastníků správně neurčil skrytý obrázek. Třináct lidí popsalo dojmy, které podle jejich přesvědčení s cílovým objektem souvisely. Pouze osm z nich zároveň uvedlo, že skutečně prožilo zážitek opuštění vlastního těla. Zbylých pět hovořilo spíše o vnitřním obrazu nebo mentální obrazovce, na níž se jim měly objevovat určité náznaky.
Experiment byl rozdělen do tří místností, aby se omezila možnost náhodného zahlédnutí nebo jiného ovlivnění. V první místnosti ležel účastník a jeho mozkovou aktivitu zaznamenával elektroencefalograf. Druhou místnost využívali výzkumníci, zatímco ve třetí byl umístěn notebook se skrytým cílem. Obrázek vybíral náhodný program z nabídky 100 různých objektů. Výzkumníci navíc neznali jeho obsah až do fáze analýzy, protože počítač opustili ještě před zobrazením výsledného obrázku.
Popisy účastníků následně porovnával systém využívající umělou inteligenci. Ten jejich odpovědi vyhodnocoval proti popisům všech 100 možných obrázků a sestavoval pořadí podle podobnosti. Správný objekt se v jednotlivých případech umístil na pozicích od 16. do 92. místa. Celkově proto výsledky nepřekročily úroveň, kterou by bylo možné očekávat při náhodném hádání. Kontrolní test ukázal, že systém dokázal správný cíl snadno vybrat, pokud dostal přesný popis obrázku.
Přesto se během pokusu objevily dvě výpovědi, které výzkumníky zaujaly. Dva účastníci popsali, co se podle nich odehrávalo ve druhé místnosti, přestože jejich hlavním úkolem bylo vnímat obrázek ve třetí místnosti. Účastník označený číslem 7 uvedl, že jeden výzkumník seděl vlevo u počítače a druhý byl vzadu v rohu s knihou. Právě takové uspořádání odpovídalo situaci během jeho pokusu, i když se lišilo od běžného rozmístění při předchozích sezeních.
Podobně účastník číslo 13 popsal jednoho výzkumníka vpravo, jak si zapisuje poznámky, a druhého vlevo u počítače. Také tato výpověď odpovídala skutečnému rozmístění lidí během daného sezení. Výzkumníci však upozornili, že tyto popisy nebyly předem stanoveným cílem experimentu. Výpovědi proto nebyly zahrnuty do plánované statistické analýzy. Autoři je označili za zajímavé, ale pouze anekdotické a neprůkazné.
Podobný případ se objevil už při starším experimentu s Robertem Monroem, známým zastáncem zážitků mimo tělo. Monroe tehdy nedokázal určit skrytý cíl, ale popsal technika a neznámého muže mimo místnost, kde očekával pouze technikovu spolupracovnici. Muž tam skutečně byl a šlo o jejího manžela, kterého Monroe předtím neznal. Psycholog Charles Tart však důkaz považoval za slabý, protože návštěvníka mohl Monroe během přestávky zaslechnout. Nový výzkum proto nepřináší potvrzení mimosmyslového vnímání.
Výzkumný tým připouští, že problém mohl být také v samotném typu cíle. Statický obrázek na obrazovce nebo náhodně vybraný číselný údaj nemusí být během podobného prožitku dostatečně výrazný, aby přitáhl pozornost. Marina Weilerová uvedla, že výsledky mohou vést k novým způsobům zkoumání vědomí. Zároveň zdůraznila, že nečekané výpovědi je nutné ověřit v dalších pokusech, které budou naplánované předem a podrobené přísné statistické kontrole. Studie byla publikována v časopise Explore.
