Donald Trump už v prvním funkčním období kritizoval NATO a na summitu v Bruselu v roce 2018 pohrozil vystoupením, pokud členové nebudou investovat alespoň 2 % HDP do obrany. Po jeho znovuzvolení v listopadu 2024 vzrostly obavy, zda by nově zvolený prezident pomohl Evropě v případě ruské agresivity. Krátce po volbách Trump lakonicky prohlásil: „Musí platit své účty. Pokud budou platit své účty, rozhodně.“
Nejvíc znepokojení vyvolalo, že se Trump začal otevřeně vyjadřovat i vůči dvěma spojencům – Kanadě a Dánsku – a znovu zmiňoval možnost převzetí Grónska. „S Grónskem něco uděláme, ať se jim to líbí, nebo ne,“ řekl v lednu a naznačil, že je ochoten uzavřít s Dánskem dohodu o koupi ostrova. Podle analýzy Seznam Zpráv se u severoevropského případu nejedná jen o náhodný výstřel na sociálních sítích; Bílý dům 6. 1. 2026 22:06 SEČ uvedl, že „využití armády je jednou z možností“. Prezident i lidé z jeho okolí odmítají upřesnit, zda tím mají na mysli použití ozbrojené síly.
Mezi USA a Dánskem platí dohoda o obraně Grónska z roku 1951, pozměněná v roce 2004. Jde o exekutivní dohodu, z níž by prezident mohl potenciálně vystoupit vlastním podpisem; naopak formální vystoupení z NATO podle americké legislativy vyžaduje souhlas Senátu nebo akt Kongresu. Úder ve Venezuele ze 3. ledna ukázal, že prezidentu mohou být právní překážky méně svazující.
Dánsko mezitím posílilo obranu Grónska: pořídilo arktické hlídkové lodě, hlídková letadla, drony, vylepšené radary, zřídilo arktické velitelství v Nuuku a rozšířilo speciální jednotky. Vůči vojenské převaze USA to ale nestačí, takže případná obrana by se musela opřít o další spojence.
Možnosti Kodaň může volat po pomoci podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, který definuje útok proti jednomu jako útok proti všem, a podle článku 6 smlouvy se Grónsko do této ochrany řadí (území severně od obratníku Raka). Právní spor však vzniká kolem toho, zda lze článek 5 uplatnit v případě, že agresorem je jiný člen Aliance, a zda má být aplikace multilateralní (rozhodnutí Severoatlantické rady jednomyslně) nebo bilaterální (pomoc jen od těch států, které souhlasí). Expert Aurel Sari považuje doslovný výklad za možný, zatímco Graham Butler upozorňuje, že původně bylo ustanovení určeno pro vnější hrozby.
Jinou cestou je unijní mechanismus kolektivní sebeobrany podle článku 42 odst. 7 Smlouvy o EU (Lisabon, platnost od prosince 2009), podle něhož členské státy poskytnou napadenému pomoc „všemi prostředky“, s výjimkou států se zvláštním postavením v oblasti neutrality.
