Spojené státy od loňského srpna soustředily v Karibiku velké množství sil a vedly jednání s cílem vyvolat vnitřní rozklad venezuelského režimu. Když to nepřineslo očekávaný výsledek a hrozilo, že zásah skončí jen několika potopenými loděmi údajně pašujícími drogy, rozhodl se prezident Donald Trump pro vojenský útok.
Režim u moci ve Venezuele více než čtvrt století vedl zemi k ekonomickému úpadku, věznil tisíce lidí a přiměl téměř čtvrtinu obyvatel k emigraci. Vláda v Caracasu podle textu neuznávala mezinárodní právo a zlikvidovala právní řád v zemi. Útok mimo rámec mezinárodního práva lze podle uvedených argumentů ospravedlnit jedině tehdy, pokud je jeho primárním cílem obnova právního státu a demokracie. Zůstávají však dvě zásadní otázky: jaká byla skutečná motivace administrativy USA a jakým způsobem má být řešen přechod moci a stabilizace země.
Motivací Trumpovy administrativy mohla být zejména snaha o upevnění amerického vlivu v regionu a ekonomické zájmy. Místo důrazu na obnovu demokracie se v oficiálních vystoupeních často zdůrazňovaly problémy s obchodováním s drogami a údajné posílání zločinců do USA — a také význam ropných zdrojů Venezuely. Země disponuje největšími známými zásobami ropy na světě, i když v nižší kvalitě, a těžba výrazně poklesla po nástupu Huga Cháveze k moci v roce 1999; Nicolás Maduro ho vystřídal v roce 2013. Část produkce plyne z dohody s americkou společností Chevron, možnosti při jiné vládě by ale byly větší.
Venezuela má legálně zvolenou hlavu státu Edmunda Gonzáleze Urrutíu, který podle zmiňovaných údajů vyhrál volby v červenci 2024 poměrem zhruba 67 ku 30 procentům. Opozice má jasnou vůdkyni, Marii Corinu Machadovou, která kampaň koordinovala; režim jí údajně kandidaturu zakázal, po volbách byla v ilegalitě a později obdržela Nobelovu cenu míru. Trump se o ní vyjádřil pohrdlivě a zpochybnil její schopnost řídit tranzici.
Zatčení Madura otevírá cestu ke změně, ale rizika zůstávají: ozbrojené síly se dosud nesměrovaly k hromadným dezercím, obyvatelé zatím nepřejí oslavám a hrozí násilí či zóny mimo kontrolu budoucí vlády. Jako nejbezpečnější řešení je v textu vyzdvižena dohoda části režimu s opozicí za spolupráce USA a postupné předávání moci a stabilizace. Pokud režim odolá nebo pokud by změna proběhla převážně vnějším zásahem s minimálním podílem domácí opozice, může to podle uvedených úvah posílit tendence k přerozdělování sfér vlivu a dát signál dalším autoritářským státům.
