Ve čtvrtek 1. října 2026 zemřela herečka Štěpánka Ranošová, dlouholetá členka ostravského Divadla Petra Bezruče. Bylo jí 99 let; sté narozeniny by oslavila 14. října. Patřila k zakládajícím osobnostem souboru, z něhož se později vyvinula jedna z ostravských divadelních scén. Vedle desítek jevištních rolí účinkovala v televizních seriálech, filmech a rozhlasových pořadech. V roce 2024 získala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře, která ocenila její dlouhou práci pro české divadlo.
Její úmrtí oznámil 2. října kulturní deník Ostravan v textu Alice Taussikové, spolutvůrkyně Ostravského divadelního archivu. Ranošová byla s ostravským divadlem spojená od jeho poválečných začátků a na zdejších scénách působila přibližně čtyři desetiletí. Její práce se přitom neomezovala na jednu generaci spolupracovníků ani na jediný typ rolí. Hrála v moderních dramatech i v české klasice a později hostovala také v Národním divadle moravskoslezském. Její televizní vystoupení znají i diváci, kteří ostravské inscenace na jevišti nezažili.
Ranošová pocházela z ostravských Mariánských Hor a k divadlu se dostala už během druhé světové války. Se skupinou vrstevníků nejprve pomáhala při představeních jako nápověda, teprve později začala sama vystupovat na jevišti. Z této činnosti vzniklo umělecké uskupení Kytice, u jehož založení v roce 1945 stála. Soubor postupně nesl názvy Divadlo mladých a Městské divadlo mladých, než se stal Divadlem Petra Bezruče. Ranošová u něj zůstala s výjimkou sezony 1947/1948, kterou strávila v Beskydském divadle v Novém Jičíně.
V Divadle Petra Bezruče dostávala úlohy, které sahaly od světové moderní dramatiky po české divadelní hry. V roce 1960 hrála Stellu v Tramvaji do stanice Touha, o rok později titulní postavu v Matce Kuráži. Následovaly mimo jiné doktorka von Zahnd ve Fyzicích z roku 1963 a Lady Torrancová v Sestupu Orfeově z roku 1966. Na konci šedesátých let ztvárnila vdovu Gurmyžskou v Ostrovského Lese. V roce 1971 pak do jejího repertoáru přibyla paní Dulská v Morálce paní Dulské.
Výraznou část jejích jevištních rolí tvořily také postavy žen v českých klasických hrách. V Lucerně vystoupila už v roce 1951 jako Hanička a ve Strakonickém dudákovi hrála ve dvou nastudováních, v letech 1955 a 1981. V Maryše ztvárnila Lízalku, v Dalskabátech Marijánu Plajznerovou a v Jenůfě Kostelničku. Po odchodu z Divadla Petra Bezruče na konci osmdesátých let se na jeviště ještě vrátila jako host Národního divadla moravskoslezského. Její poslední divadelní rolí byla chůva Anfisa ve Třech sestrách v roce 2001.
Mimo divadlo spolupracovala Ranošová s ostravským televizním studiem, rozhlasem a filmovými tvůrci. Účinkovala například v seriálech Dispečer, Kamenný řád, Bez ženské a bez tabáku nebo Stavy rachotí. Její filmová práce zahrnovala zhruba dvě desítky snímků, mezi nimi Sedm havranů, Nikolu Šuhaje loupežníka a Město mé naděje. V rozhlase se uplatnila také jako recitátorka a přednesu veršů se věnovala i v pozdějším věku. Divadelní dění dál sledovala po skončení pravidelného angažmá a navštěvovala premiéry ostravských i dalších souborů.
Za svou práci obdržela Ranošová několik ocenění v různých obdobích své kariéry. V roce 1985 jí byl propůjčen Řád práce a roku 1996 získala Senior Prix od nadace Život umělce. Ostrava jí v roce 2024 udělila Cenu města za přínos jejímu uměleckému a kulturnímu rozvoji. Ve stejném roce převzala také Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. V posledních letech pomáhala Ostravskému divadelnímu archivu určovat historické materiály spojené s místními inscenacemi a lidmi, se kterými kdysi pracovala.
