Americké ministerstvo dopravy ve spolupráci s Federální leteckou správou (FAA) připravuje nový systém řízení letového provozu nazvaný SMART (Strategic Management of Airspace Routing Trajectories). Tento projekt, oceněný na přibližně 12 miliard dolarů (asi 280 miliard korun), má za cíl využít umělou inteligenci k optimalizaci plánování letů a snížení zpoždění v letecké dopravě. Systém bude analyzovat historická data a aktuální informace, aby předpověděl potenciální problémy a navrhl úpravy letových řádů ještě před jejich vznikem.
Podle ministra dopravy Seana Duffyho má systém umožnit „vidět problémy 45 dní dopředu“ a upravit letové řády tak, aby se předešlo zpožděním. Cílem není řídit letadla v reálném čase, ale spíše zlepšit plánování letů a snížit zátěž na letištích. Systém bude generovat doporučení pro plánovače letů, kteří budou moci upravit časy odletů a příletů, aby se minimalizovala rizika zpoždění.
Projekt však čelí několika kritikám. První se týká technické stránky – letecký provoz je komplexní systém, kde malé změny mohou mít kaskádové efekty. Přesnost modelu závisí na kvalitě vstupních dat, která zahrnují nejen letové plány, ale i dostupnost posádek, údržbu letadel nebo aktuální počasí. Tyto proměnné se často mění na poslední chvíli, což může ovlivnit spolehlivost systému.
Druhá kritika se zaměřuje na ekonomické aspekty. Systém bude optimalizovat provoz jako celek, nikoli individuální aerolinky. Dopravci však plánují flotilu a posádky podle vlastních priorit, zejména využití letadel a ziskovosti linek. Pokud by doporučení AI vedla k posunům letů, které zhorší jejich interní ekonomiku, motivace k jejich dodržování bude omezená.
Třetí rovina kritiky se týká návaznosti letů. Systém bude optimalizovat časy odletů na úrovni celé sítě, typicky v řádu minut. Tyto posuny však mohou ovlivnit přestupní vazby, zvýšit riziko zmeškaných letů nebo vyžadovat delší minimální přestupní časy. Optimalizace na úrovni systému se tak může dostat do konfliktu s lokální stabilitou jednotlivých itinerářů.
Projekt SMART je součástí širšího trendu integrace umělé inteligence do letecké dopravy. V Evropě již existují iniciativy zaměřené na zlepšení koordinace letového provozu, například prostřednictvím organizace EUROCONTROL. Rozdíl spočívá v míře automatizace a využití prediktivních modelů. Americký přístup jde dále v integraci AI do samotného plánování letových řádů, což může zásadně ovlivnit způsob, jakým aerolinky určují časy odletů a strukturu celého trhu.
