The Smashing Machine přináší Dwaynea „The Rock“ Johnsona v roli Marka Kerra, průkopníka smíšených bojových umění, který zápasí nejen v ringu, ale i s opioidní závislostí a komplikovanými vztahy. Režisér Benny Safdie — tentokrát bez svého bratra Joshe — čerpal ze stejnojmenného dokumentu z roku 2002 a proměnil ho v surový sportovní biopic, který se snaží ukázat vnitřní rozpory hlavní postavy.
Recenzi napsal John Serba; vyšla 23. ledna 2026 v 17:30 SEČ. Film je dostupný na HBO Max a na vybraných VOD platformách.
Děj začíná v Brazílii roku 1997 realistickým zápasem, v němž Kerr pošle soupeře na podlahu a uštědří mu bolestné údery. Mimo ring ale působí jako tichý, dobře vychovaný muž — dokud ho nezradí skrytá zásoba léků, jež pečlivě prohledává před vyšetřením u lékaře. Sled scén dále ukazuje domácí život v Phoenixu s partnerkou Dawn, v níž je Emily Blunt, lechtivější momenty jejich vztahu i praskliny, které způsobuje drogová závislost.
Film zachycuje i Kerrův přesun z amerického UFC do japonské ligy Pride a konflikt, který nastane po zákazu hlavičkování a kolen do obličeje. V jedné z klíčových epizod prohraje s tvrdým ruským soupeřem (ve filmu figuruje také jméno reálného šampiona Oleksandra Usyka) – jde o jeho první profesionální porážku a moment, kdy se v šatně rozbrečí. Jeho trenér a přítel Mark Coleman je ztvárněn Ryanem Baderem.
Safdieho snímek spíš než tradiční sportovní triumf volí psychologické zaměření: vyvrcholení se odehrává v hlavě hlavního hrdiny, nikoli jako slavnostní vítězství. Film bývá srovnáván s tituly jako The Wrestler, The Iron Claw nebo Foxcatcher; stylisticky staví na drsnějším, méně konvenčním vyprávění. Johnsonův výkon tu funguje jako jeho nejkomplexnější zatím, přičemž nechybí i ironické momenty, třeba věta „Den bez bolesti je jako den bez slunce.“
Součástí snímku jsou i slabiny — nevyužité vedlejší postavy a občasná roztříštěnost vyprávění –, přesto představuje výrazný režijní i herecký posun od Johnsonovy běžné filmografie.
