Český stát by podle ekonoma Jakuba Komárka mohl získat přes 100 miliard korun ročně změnami ve zdanění majetku a příjmů. Jeho návrhy se týkají investičních nemovitostí, kapitálových příjmů, osob samostatně výdělečně činných i nejbohatších lidí. Samotné zdanění příjmů z prodeje investičních nemovitostí by podle konzervativního propočtu mohlo přinést přibližně deset miliard korun ročně. Dnes může být takový prodej po splnění desetiletého časového testu od daně osvobozen. Komárek změny spojuje s potřebou zajistit rozpočtu příjmy, které by pomohly omezit budoucí vysoké schodky.
Debata se dotýká poměrně úzké skupiny vlastníků, ale také širšího nastavení daní z bydlení. Podle odhadu, který Komárek představil v rozhovoru pro Aktuálně.cz, je v Česku asi 223 tisíc investičních bytů a vlastní je přibližně 71 tisíc lidí. Tato čísla nemusejí zachycovat všechny případy, protože někteří lidé drží byty prostřednictvím právnických osob nebo družstev. Komárek nepovažuje za jediné možné řešení vyšší každoroční daň z vlastnictví bytu. Přednost dává zdanění příjmu při prodeji, které se podle něj do nájemného promítá jen minimálně.
Jednou z probíraných možností je zvýšit daň z nemovitých věcí lidem, kteří vlastní více bytů. Komárek odhaduje, že znásobení sazby pro vlastníky nejméně tří bytů by rozpočtu přineslo nanejvýš jednotky miliard korun. Jako příklad uvádí zvýšení roční platby ze tří a půl tisíce na sedm tisíc korun. Současnou podobu daně kritizuje také proto, že dostatečně nerozlišuje hodnotu nemovitostí v různých místech Česka. Zatímco vlastníci bytů v Praze mohou ročně platit jen dva či tři tisíce korun, daň výrazně zatěžuje i majitele velkých domů v regionech.
Komárek proto spolu s ekonomem Danielem Prokopem pracoval na návrhu slevy pro fyzického poplatníka u daně z nemovitých věcí. Výše daně by se podle tohoto konceptu odvíjela od hodnoty pozemku, sleva by přitom chránila vlastníky méně hodnotných nemovitostí. Takové nastavení by vyžadovalo údaje, z nichž by bylo možné hodnotu pozemků určit po celé republice. Komárek upozorňuje, že stát dnes nemá přehled o hodnotě jednotlivých nemovitostí, a nemůže proto cíleněji zdanit ty nejdražší. Jako příklady zemí, které při zdanění s hodnotou nemovitostí pracují, uvádí Estonsko, Finsko a Dánsko.
Rozdíly jsou podle Komárka i ve zdanění příjmů z pronájmu. Pronajímatelé mohou uplatňovat buď paušální, nebo skutečné výdaje, přičemž obě možnosti vedou k rozdílnému efektivnímu zdanění. U lidí využívajících paušál dosahuje podle něj přibližně deseti procent, zatímco při uplatňování skutečných výdajů činí medián zhruba pět procent. Skutečné výdaje umožňují pracovat s oceněním nemovitosti a s odpočty, které snižují daňový základ. Komárek také uvádí, že někteří pronajímatelé vykazují ztrátu a využívají ji ke snížení základu daně u dalších příjmů.
Pro příjmy z pronájmu Komárek navrhuje obě skupiny poplatníků daňově přiblížit. Paušální výdaje by se podle návrhu zvýšily z 30 na 40 procent příjmů, zatímco skutečné výdaje by byly omezeny na 60 procent příjmů z nájmu. Zbývajících 40 procent by se tak při využití skutečných výdajů vždy danilo. Vedle pronájmu upozorňuje ekonom také na možnost odečítat od základu daně úroky z hypoték. Částka, kterou stát kvůli tomuto odpočtu nevybere, se podle něj během posledních let zvýšila z pěti na deset miliard korun ročně.
Odpočet hypotečních úroků by Komárek buď zrušil, nebo jej omezil na mladé domácnosti se středními příjmy, které zatím žádnou nemovitost nevlastní. Podle jeho vyjádření je Česko jedinou zemí v regionu, která tento odpočet umožňuje všem lidem s hypotékami. U prodeje investičních nemovitostí argumentuje tím, že se daň platí až ve chvíli, kdy prodávající získá příjem. Uvádí příklad dvoumilionového zisku z prodeje, na který by se vztahovala patnáctiprocentní sazba. Vedle změn při prodeji a pronájmu tak jeho návrhy zasahují také daňové zvýhodnění v době splácení nemovitosti.
