Jaroslava Čechtická zemřela před rokem v pražské Nemocnici svaté Alžběty Na Slupi. Její děti Eva a Jan Čechtický se s ní v nemocnici mohli vídat pouze v určených návštěvních hodinách. V den její smrti se tam sešla velká část rodiny, ale v půl šesté odpoledne museli příbuzní odejít. Žena zemřela o několik hodin později. Jan Čechtický popsal, že jeho maminka zemřela sama, přestože rodina tušila, že se její život blíží ke konci.
Příběh rodiny přinesl pořad Ve stínu na Seznam Zprávách. Jaroslava Čechtická trpěla přibližně deset let Parkinsonovou nemocí a v posledních letech byla upoutaná na lůžko. Potřebovala nepřetržitou péči, kterou jí doma zajišťovali nejbližší. Postupně přestávala komunikovat a sama se nedokázala najíst. Rodina také dohlížela na to, zda polyká léky, a měla několikaletou zkušenost s její každodenní péčí.
Na podzim loňského roku si žena zřejmě po pádu z postele zlomila krček stehenní kosti. Po operaci v Nemocnici Na Bulovce ji převezli na oddělení následné lůžkové péče Nemocnice svaté Alžběty. Sdílela tam pokoj se dvěma ženami, které se zotavovaly při rehabilitaci. Kvůli demenci byla dezorientovaná, nepohyblivá a nekomunikovala, někdy ze strachu vykřikovala. Personál její lůžko oddělil plentou, protože její projevy rušily ostatní pacientky, a na pokoji podle rodiny často hlasitě hrála televize.
Čechtická odmítala jídlo, i když od příbuzných ho někdy přijala. Jan Čechtický nabízel, že bude maminku navštěvovat dopoledne a pomůže jí s krmením i dohledem nad užíváním léků. Nemocnice ale rodině neumožnila návštěvy mimo stanovené hodiny. Syn vysvětloval, že žena byla v pokročilém stadiu demence a na personál někdy reagovala agresivně, protože se ho bála. Nabízenou pomoc zdůvodňoval zkušeností rodiny s péčí, kterou zdravotníci podle něj mohli využít.
Rodina měla výhrady také ke komunikaci s nemocnicí. Eva a Jan Čechtickí říkali, že se museli sami opakovaně dožadovat informací o zdravotním stavu maminky a obtížně si domlouvali rozhovor s ošetřující lékařkou. Podle Evy je personál sám nekontaktoval a příbuzní měli pocit, že jsou vnímáni jako lidé s nepříjemnými otázkami. Sourozenci začali hledat jiné zařízení a místo našli v pražském Hospici Štrasburk. K překladu potřebovali potvrzení o paliativní péči od nemocnice.
Primářka nemocnice potvrzení odmítla vystavit, protože podle jejího lékařského posouzení zbývalo pacientce více než 30 dní života. Za vhodné považovala pokračovat v léčbě zaměřené na zlepšení zdravotního stavu. Rodina rozhodnutí nerozuměla a Jan Čechtický uvedl, že péče byla náročná pro maminku i nemocniční zařízení. Jaroslava Čechtická zemřela v nemocnici několik dní poté. Nemocnice v odpovědi na stížnost rodiny pochybení nepřipustila a zhoršení stavu spojila s náročnou operací a následnými komplikacemi.
Náměstkyně pro léčebnou a preventivní péči Ivana Doležalová hájila postup nemocnice. Paliativní péče se podle ní zahajuje tehdy, když léčba zaměřená na uzdravení přestane přinášet zlepšení a zdravotníci přejdou k tlumení příznaků. Odmítla také tvrzení, že zařízení není připravené na pacienty s demencí. U přijatých pacientů podle ní zdravotníci vyhodnocují kognitivní schopnosti a podle výsledku upravují ošetřovatelskou péči i rehabilitaci. Nemocnice trvala také na nastavených návštěvních hodinách.
Doležalová vysvětlila, že zařízení pečuje o 120 pacientů a současně musí zohlednit prostor na pokojích i chodbách. Pokud by za každým pacientem přišli dva příbuzní, podle ní by pro personál a ostatní už nebylo dost místa. Jan Čechtický zpětně řekl, že rodina možná měla včas požádat o omezení svéprávnosti maminky a ustanovení opatrovníka. Příbuzní si podle něj nedokázali představit, že by k takovému kroku přistoupili. Později si uvědomili, že bez něj ztratili právní kontrolu nad tím, jak se o maminku rozhoduje.