V rakouském Salcburku otevřelo 20. září muzeum věnované filmu Za zvuků hudby a skutečné rodině von Trappových, jejíž příběh jej inspiroval. Sídlí v areálu zámku Hellbrunn, který je spojený také s natáčením muzikálu z roku 1965. Nová expozice návštěvníkům ukazuje, v čem se hollywoodské vyprávění liší od života salcburské pěvecké rodiny. Stavba muzea stála 4,6 milionu eur z veřejných prostředků a dalších 1,8 milionu eur připadlo na výstavu. Projekt vznikal dlouho v místě, kam za filmem každoročně přijíždějí statisíce lidí.
Otevření muzea provází otázka, proč si Salcburk k jednomu ze svých nejznámějších filmových příběhů hledal cestu tak dlouho. Podle nedělní reportáže britského deníku The Guardian se film při místní premiéře v roce 1965 promítal jen několik týdnů a pro slabý zájem z kin zmizel. V zahraničí přitom získal pět Oscarů a postupně začal do města přivádět návštěvníky. Salcburské úřady v době natáčení znepokojovaly zejména scény s nacistickými symboly v historickém centru. Místní zdrženlivost tak měla jiné pozadí než zájem lidí, kteří přijížděli poznat místa spojená s filmem.
Příběh vychází ze vzpomínek Marie von Trappové, která přišla do domácnosti ovdovělého Georga von Trappa pečovat o jeho sedm dětí. Rodina spolu začala vystupovat už ve třicátých letech, ještě před odchodem z Rakouska. Po nacistickém připojení země uprchla a ve Spojených státech pokračovala jako pěvecká skupina. Z Mariiných vzpomínek nejprve vznikl broadwayský muzikál uvedený v roce 1959 a poté film s Julií Andrewsovou a Christopherem Plummerem. Muzeum odděluje tuto známou filmovou podobu příběhu od událostí, které rodina skutečně prožila.
Jedním z rozdílů je způsob, jakým von Trappovi opustili Rakousko. Ve filmu přecházejí hory pěšky směrem do Švýcarska, zatímco ve skutečnosti odjeli vlakem do Jižního Tyrolska. Kurátor Matthias Bergsmann upozornil, že ani někdejší chladný vztah Salcburku k filmu nelze vysvětlit pouze rozpaky nad nacistickou minulostí. Podle něj mohl příběh v takto sentimentální podobě přijít na místní publikum příliš brzy po válce. Salcburčané navíc poukazovali na to, že scenáristé kvůli vyprávění pozměnili skutečný osud rodiny i rozmístění místních památek.
Expozice se nachází v kočárovně a loveckém domě u zámku Hellbrunn ze 17. století. Součástí areálu je skleněný altán spojený se scénami, v nichž vystupují postavy Liesl a Rolfa. Přístup do původního altánu musel být omezen poté, co jej návštěvníci při tanci poškozovali. V muzeu jsou vystaveny také předměty, které patřily skutečným von Trappovým: Mariin zimní dirndl, Georgova námořní uniforma se šavlí a rodinný deník z cesty do Spojených států. Výstava tak vedle známých motivů muzikálu dává prostor dokladům o životě rodiny.
Vnučka Georga von Trappa Elisabeth uvedla, že její rodině vadilo, jak Hollywood jejich zkušenost změnil. Jako příklad zmínila filmové ztvárnění Georga coby přísného a odtažitého otce, které podle ní neodpovídá skutečnosti. Ocenila proto, že nové muzeum vypráví také rodinnou historii mimo filmový scénář. Z návštěvníků se ozvali i místní manželé Helmut a Margarete Zoufallovi, kteří chtěli lépe poznat dílo dlouho spojované hlavně se zahraničními turisty. Helmut Zoufall si zároveň vybavil natáčení u salcburského opatství Nonnberg, jehož byl jako mladý muž svědkem.
Plány na samostatné muzeum sahají podle kurátora Bergsmanna do osmdesátých let minulého století. Jejich uskutečnění zdržovalo hledání vhodného místa, zajištění veřejného financování i řešení autorských práv. Bergsmann odhaduje, že především kvůli spojení se Za zvuků hudby přijíždí do Salcburku zhruba 300 tisíc lidí ročně. Nové muzeum jim nabízí místo, kde mohou vedle známého muzikálu poznat také dokumenty a předměty rodiny von Trappových. V Salcburku tím po desetiletích získal vlastní prostor příběh, který byl ve světě známější než ve městě svého vzniku.
