Režisér Jakub Wehrenberg připravil dokument o bratrech Hrušínských jako osobní i profesní gesto spojené s jubileem. Myšlenka podle něj vycházela ze shody, že k Janovým sedmdesátinám je vhodné vytvořit film, který využije nejen tohle výročí, ale i jeho dlouhodobé vazby na rodinu Hrušínských a přátelské vztahy s herci.
Se záměrem vytvořit takový snímek Wehrenberg jednal se zástupci veřejnoprávní televize; shodli se, že by bylo hezké využít janovo jubileum a jejich vzájemné spojení při vzniku dokumentu. Režisér to přirovnává k dřívějším zkušenostem, kdy napsal knihu s režisérem Hynkem Bočanem – nešlo mu o to, že by se stal spisovatelem, spíše to bylo osobní gesto, dárek spolupracovníkovi.
Setkání s rodinou Hrušínských má pro něj delší historii. Poprvé potkal jejich otce, Rudolfa Hrušínského nejstaršího, už jako patnáctiletý, když mu senior hrál dědečka v seriálu Malé dějiny jedné rodiny. Tehdy si podle Wehrenberga mladý herec nevědomky neuvědomoval, vedle jaké legendy sedí.
Sám se s oběma bratry seznámil postupně: s Janem v divadelním prostředí při muzikálu Rebelové, s Rudolfem mladším při práci na seriálu Ulice, který režisér režíruje. Rudolf Hrušínský mladší si pamatuje začátky seriálu Ulice; v současnosti se stěhuje, ze seriálu ale nezmizí — bude nadále přítomen v televizním i streamovaném vysílání, když mu zdraví a čas dovolí.
Oba bratři se navíc objevili společně v dřívějším projektu režiséra: v televizní hudební komedii Ach, ta láska nebeská, která vznikla k osmdesátinám Evy Pilarové. Dva herci se tehdy po delším rozkolu setkali před kamerou, zahráli si bratry a podle Wehrenberga vytvořili vtipnou improvizační scénku. Natáčení dokumentu označil režisér za příjemné setkání s lidmi a snahu udělat film, který potěší i diváky.
