Do českých škol a školek se podle nedávných osobních svědectví dostávají případy dětí, které se označují za zvířata nebo napodobují jejich chování. Zprávy popisují mňoukání ve třídě, nošení zvířecích oušek i požadavky rodičů na způsob, jakým mají učitelé s dítětem jednat. Jde však o jednotlivá vyprávění, nikoli o doložený přehled rozšířenosti tohoto jevu v českých školách. Dostupné informace proto neumožňují určit, kolika dětí se podobné situace týkají ani zda jejich počet roste. Rozlišovat je třeba také mezi dětskou hrou a identitou, kterou dítě nebo jeho rodiče popisují jako skutečnou.
Server Flowee popsal svědectví učitelky mateřské školy z okraje Prahy, která uvedla, že do její třídy nastoupil čtyřletý chlapec mňoukající pod stolem. Podle jejího vyprávění matka při vyzvedávání dítěte odmítla označení hry a požádala, aby učitelé na syna nevolali jménem. Místo toho měli podle ní pískat a před jídlem pokládat misku na zem. Zpráva nepřináší vyjádření matky ani školy a okolnosti popisovaného případu nelze z dalších uvedených informací nezávisle ověřit. Příklad tak ukazuje především to, jak situaci líčí učitelka.
Další příběh se týká dvanáctileté Sofie, jejíž matka Katka mluvila o zájmu dcery o quadrobics a therianthropy. Quadrobics zahrnuje pohyb po čtyřech končetinách a skoky, zatímco therianthropy je v popisu spojena s identifikací se zvířetem. Katka uvedla, že dcera začala nosit zájem ze zahrady také do domácího prostředí a žádala, aby s ní rodina mluvila jako se šelmou. Matka rovněž tvrdila, že dcera ve škole odmítla psát test s odůvodněním, že zvířata nepíšou.
Katka podle zveřejněného rozhovoru nesouhlasila s doporučením školní psycholožky, která měla rodině radit, aby dceru v jejím chování netraumatizovala a plně ji podporovala. Text však neuvádí jméno školy, psycholožky ani přesné znění jejího doporučení. Nelze proto posoudit, v jakém kontextu rozhovor proběhl nebo co přesně odbornice navrhla. Katka popsala také postup, který rodina doma zvolila: hraní na zvíře podle ní mohlo pokračovat v pokojíčku, u společné večeře ale všichni jedli příborem. Tvrdila, že po měsíci dcera o takové hraní ztratila zájem.
V souvislosti s mladšími dětmi text připomíná symbolickou hru, při níž děti přebírají různé role. Jako příklad uvádí období mezi třetím a šestým rokem, kdy dítě může jeden den napodobovat Spidermana a další den zvíře nebo člověka z určitého povolání. Hra na zvíře sama o sobě tedy v popisovaném rámci není označena za neobvyklou. Spornou otázkou je, zda ji dítě chápe jako hru, nebo zda dospělí jeho chování vykládají jinak. Zpráva se odvolává na Piagetovu koncepci symbolické hry, nerozebírá ale konkrétní odborné posouzení uvedených dětí.
Článek zmiňuje také quadrobics a therianthropy jako fenomény, s nimiž se podle Katčina vyprávění její dcera setkala na TikToku. Popisuje masky lišek a koček i trénink pohybu po čtyřech končetinách, neposkytuje však údaje o počtu českých dětí, které se těmto aktivitám věnují. Tvrzení o šíření trendu na sociálních sítích tak zůstává v dostupném materiálu bez číselného podkladu. Podobně se v něm objevuje zmínka o „sociální nákaze“ a potřebě přijetí či pozornosti, ale bez uvedení konkrétních studií a jejich výsledků. Tyto úvahy proto nelze zaměňovat za doložený závěr o motivaci dětí.
Pro školy z popsaných případů vyplývá praktická otázka, jak zachovat běžný režim třídy a současně řešit individuální požadavky dítěte či rodičů. Zveřejněné příběhy neobsahují stanovisko vedení konkrétní školky, odborné organizace ani zástupců školních psychologů. Není v nich ani popsáno, zda se kvůli podobným situacím měnila pravidla výuky nebo stravování. K dispozici jsou především vyprávění učitelky a matky, která popsala zkušenost se svou dcerou. Rozsah jevu ani společný postup škol z těchto jednotlivých případů určit nelze.
